Chaos Sanctuary

Byl večer, vstoupila jsem do zšeřelého pokoje a hledala jsem vypínač. Náhle jsem za sebou ucítila prudký pohyb, a dveře se s třesknutím zabouchly. Byla jsem v úplné tmě, vypínač tam nebyl, oknem neprosvítal jediný paprsek. Vlastně .. okno tam nebylo. Zacloumala jsem klikou ale dveře nešly otevřít. Křičela jsem o pomoc. Marně. Tápavě jsem prohledávala pokoj v naději, že najdu něco, čím bych dveře rozbila, protože vyrazit nešly, otvírají se dovnitř. Pokoj byl úplně prázdný. Byla jsem v pasti.

Obvykle pak moje noční můry pokračují vstupem nějakého zvláště vypečeného, krutého a slizkého „vetřelce“ podle toho, jaký druh fantasy zrovna čtu. Zatím jsem se vždycky stihla probudit dřív, než mě to sežralo. Ale stejně to byl horor.

Ale když se noční můra stane skutečností …

V sobotu jsem byla na návštěvě u rodičů. Kecali jsme, popíjela jsem minerálku a pak příroda, mocná čarodějka, zavelela a já musela na záchod. Když jsem potom chtěla otevřít dveře, nešlo to, Mačkala jsem kliku a nic. Dveře se ani nehnuly. Začala jsem zuřivě kopat a bušit, až se rodiče ozvali.
„Co tam blbneš?“
„Nejde to otevřít!“
„Jak nejde .. je to zaseklé nebo co?“
„Já nevííím.“
„Prosím tě, jdi se tam podívat, co tam vyvádí“
Slyším, jak táta bere za kliku a lomcuje. Nic. Snaží se ramenem dveře popohnat k pohybu. Nic.
„Musím najít šroubovák, asi je něco s tou klikou,“ mumlá a slyším v komoře šramot, jak kdosi prohledává police.
„Tady žádné šroubováky nejsou“
„Asi je máš ve sklepě, podívám se tam“
Otec dál prohrabá police ve vedlejší komoře, další šramoty přicházejí ze sklepa. Slyším jen útržky vět:
„máš tu všude strašný binec ..“
„...do prdele …“
„se na to vyseru …“
Sedím tiše na záchodové míse a začínám se bavit.
Najednou se ozvou tupé rány a dveře se otřásají v pantech. Táta se snaží je vyrazit. Ještě pět ran a je to. Zbytky kliky leží na zemi, západka je rozlomená a dveře vypadají jak po útoku barbarů. Táta stojí vítězně venku, hrdinný osvoboditel, a zvedá na pozdrav sekeru.

Dole zapíjím šok, už ne minerálkou, a poslouchám, jak mu máma vysvětluje, že opravdu, ale opravdu se ten binec ve sklepě bude muset uklidit, protože tam nemohla žádný šroubovák najít.
„Prosím tě, řekni mi teda, kde všechny šroubováky zmizely, když to není tím, že tam máš bordel!“
„Jestli to nebude tím, že je vždycky zapichneš někam do záhonu …“
„To jsem jen potřebovala vyrýpnout ty cibulky … ale neřešme to, zítra prostě nějaký šroubovák koupíš …“
Táta sedí v křesle a mávne líně rukou.
„Ále, na co mi šrubovák, když mám sekeru …“

Ale stejně, když budu doma sama, radši za sebou dveře zavírat nebudu :-)